• Novinky

Novinky


8. října 2018

Zlatá promoce očima Karla IV.


Byl pátek 5. října roku 2018 odpoledne. Už jsem se chystal na zasloužený víkendový odpočinek. Celý týden tady v aule probíhaly imatrikulace a pan Kalfus si s varhany nedal pokoj od rána do večera. Škoda, že trochu nemění repertoár, na Gaudeamus igitur jsem už trochu alergický.


Od 15. hodiny se začala pomalu plnit aula. Přišli i 4 studenti pražské konzervatoře Jana Deyla a začali zkoušet nějaké hudební vystoupení. Šumaři to asi dneska v Praze mají těžké, zvlášť ten vysoký jinoch má asi hluboko do kapsy a zlaťáky neoplývá. Přišel chudák v kalhotách z režného plátna světlemodré barvy, které měly sice jenom jednu díru na koleni, ale o to více bílých skvrn. Nějaká mladě vyhlížející proděkanka s ním zapředla řeč, dokonce se na něj chudáka mračila. Přitom lamentovala, že kvůli jeho chudému šatu o své místo přijíti může. Tento se proto uvolil, že zajde do C&A nebo H&M, zřejmě tedy k nějakému šikovnému místnímu krejčímu, který pro něj za půl hodiny nové gatě spíchne. Tak se také stalo. A ta pečlivá dáma nakonec usedla v čele mé auly, která byla v 16 hodin zaplněna do posledního místečka, aby účastníky provedla Zlatou promocí.


Zpočátku jsem si při tom, když to vyslovila, pomyslel, že se snad bude přítomným rozdávat část pokladu Království českého, ale nakonec jsem se jen díval na obřad, který byl uspořádán pro ty, které jsem tu už zahlédl před 50 lety, kdy jako mladí opouštěli slovutnou alma mater, kterou jsem ostatně pro jejich vzdělání před 670 lety založil.


Spectabilis profesor Widimský mluvil krásně. Připomněl, že jsem už v roce 1348 myslel na lékaře, a proto nezapomněl založit mezi 4 fakultami tu lékařskou. Ta se sice v roce 1953 rozdělila v Praze na 3 menší. Tehdy jsem byl proti, ale nikdo 600 let starého kmeta neposlouchal. Dnes ale musím říct, že to bylo ku prospěchu, protože mladí medici mohou čerpat vědění z mnohem širší náruče, než jsem jim předtím mohl nabídnout já.


Jeho magnificence profesor Royt říkal spousty zajímavých věcí úplně z hlavy a věděl o mně tolik věcí, jako kdyby to byl můj vrstevník. Kdo jiný by také věděl, že hovořím 5 jazyky, nebo kde všude jsem čerpal vědění a proč jsem tolik podporoval felčary. Opravdu zajímavý mladík… Kdyby ale byl mým vrstevníkem, tak by nemohl vědět to, co jsem já viděl tady ze svého piedestalu v roce 1969, kdy tu byla československou vlajkou přikryta rakev Jana Palacha. Víte, že v aule dodnes mezi ostatními chybí.


Ze skupiny zlatých absolventů se najednou vyloupla paní docentka Kneidlová, která o sobě tvrdila, že je jí přes 70 a přitom, že na fakultě stále učí. To za mých časů nebylo. Ženy bývaly celý život v domácnosti a i muži, když se dožili padesátky, tak se chystali k odpočinku.


Nakonec byl pozván na pódium sympatický velkomožný pán. Poznal jsem to hned, měl oblek ušitý snad nejlepším krejčím a jako jediný se v aule honosil ručně vázaným motýlkem. Hovořil rozvážně, poděkoval svým spolupracovníkům, kteří s ním založili i pro mou latinu srozumitelnou společnost Trimed. Ta prý vznikla v tramvaji někde u Rudolfina. Rudolfinum, Rudolfinum… Aha, zřejmě byl v paláci jednoho z mých nástupců, Rudolfa II., který vládl Čechům dvě století po mně. Víte, že si ten holobrádek nechal teprve podle mého obrazu pro větší důstojnost narůst plnovous? Jen ta tramvaj mi vrtá hlavou. Zřejmě to byla nějaká drožka nebo jakási koňská dráha, která teď brázdí novou Prahu.


Následující hudební vystoupení ve mně zanechalo snad největší dojem. Všiml jsem si, že při modlitbě pro Martu řadě přítomným skanula po líci slza, a i já jsem měl co dělat, abych ze své kamenné tváře nenechal ukápnout kamennou slzu na hlavu pode mnou sedícího spectabilis. Neměl by ze mě radost. Už zmíněný zpěvák, teď v nových černých kalhotách, které ladily se slavnostní atmosférou celého aktu, procítěně odrecitoval píseň Petra Hapky. Musím se vám ale přiznat, že celý víkend jsem myslel na to mladé stvoření, které zpívalo na závěr. Vy, kteří jste byli v aule, jste si museli všimnout, jak se na mě šibalsky otáčela, roztomile podupávala nohou a zpívala celou skladbu pro mě. Určitě mi museli všichni rytíři, ale i měšťané, přítomní v sále, tuhle pannu závidět. Asi si dobře spočítala, jak může být kamenný kmet pro tak mladou děvečku i ve vysokém věku přitažlivý. Moje čtyři nebožky ženy by mohly ostatně vyprávět.


Nepřekvapilo mě, že si se mnou spousta lidí pořizovala ty rychlé barevné obrázky, kterým prý teď říkají fotografie nebo dokonce selfíčka. Dlouho ale přede mnou těm rychlomalířům nepanáčkovali. Účastníci Zlaté promoce se totiž rychle přesunuli do Vlasteneckého sálu. Až k mým uším se nesly charakteristické zvuky plných holb s nazlátlým mokem, určitě z mých královských vinic. Ostatní účastníci ale nezaváhali a vydali se rovnou do sklepení, kde holdovali do tmy, jak hrdlo ráčí.


Kolega Hus mi před chvílí vyprávěl, že prý jedli uzené kýty z panských vepřů, také tu moderní italsko-rakouskou pochoutku ze slepičího masa, které se prý říká řízek. Řízečky ale byly směšně malých rozměrů. Hrdlo si prý svlažovali červeným vínem, které teklo proudem, a život si oslazovali pečenými pamlsky.


Z úplné novinky byl jako u vytržení nejen mistr Jan, řečený Hus, který na ni po očku hleděl hned vedle své sochy, ale samotní staronoví lékaři. Informace se nešíří tak rychle. Před stěnou se znakem 3. LF UK i mé univerzity stála budka, která metala blesky. Po každém blesku z ní vypadl obrázek těch, kteří stáli před ní, a věrně zachytil jejich rozjásané obličeje.


Na klopách měli modré odznáčky se šikovně pokrouceným hadem, podle kterých tuto veselou partu poznám až k nám zase přijde za rok. Odcházeli za soumraku, požehnej jim proto na cestu bůh, ať je někde v temných zákoutích Starého města pražského nepřepadnou lapkové.



Karel IV. ve spolupráci s doc. Monikou Arenbergerovou


print
Sdílet na:  

3. lékařská fakulta

Univerzita Karlova

Ruská 87

100 00  Praha 10


Klub alumni 3. lékařské fakulty

tel.: +420 267 102 111

© 2018 Univerzita Karlova, 3. lékařská fakulta